Květen 2010

Bývávalo bývávalo dobře

23. května 2010 v 20:40 | Ambar
A stále ještě je.

Penál

Tož toto je můj dřevěný penál. Natřen hrubým spodním nátěrem, pomalován akrylovou barvou s bílými floky, dozdoben knoflíky.

A dnes? Zašla jsem si nakoupit nové boty a něco na sebe. Úspěšně. Odpoledne jsem se přihlásila do soutěže o deset tisíc, výhra téměř zaručená. Údajně :)

A toť vše.
Je toho málo.
Den byl krátký.
Ambar


Konečně vím proč být.

21. května 2010 v 16:28 | Ambar
Konečně mám důvod žít.

Konečně jsem to já.

Mluvím tu o včerejšku. A včerejšek byl úžasný.


Když ji miluješ, není co řešit

18. května 2010 v 21:48 | Ambar
Dobrý den, všichni. Hned takhle na začátek bych se vám chtěla omluvit za svou lenost a časovou vyčerpanost. Článek nosím v hlavě již přes týden, ale jednou nebyla nálada, pak čas, přístup k internetu, a chuť, a tak dále, a tak všelijak. (áá, zrovna vidím jak se z obýváku řinou noty a písmena té překrásné reklamy "Kuky se vrací". To jen tak mimo řeč. Je totiž úžasná).

čas
A toto je prosím dílo zobrazující myšlenky vybavující se mi v den jeho kresby, tj. v úterý jedenáctého. Systém je takový, že čím větší je konkrétní obrázek, tím důležitější je pocit, který nese. Tím nejdůležitějším je tedy čas. Chmurný čas, rychle ubíhající čas. Samozřejmě nic nemůžete brát doslova. A hlavně! Nesnažte se to pochopit. Jak jsem o tom tak přemýšlela, jen jsem se víc a víc zamotávala a zjišťovala skryté významy toho všeho. Až mi lezl mráz po zádech.

Ten speciální den

11. května 2010 v 18:00 | Ambar
Drazí přátelé,
hned takhle na začátek se vám musím omluvit. Tento článek je přednastavený, tudíž psán někdy v minulosti (konkrétně 10.května 2010 v 22:24). Důvodem je časová zaneprázdněnost a chtíč, aby se zde dnes, když už je ten speciální den, objevil nějaký ten článek. A proč že je dnešek tak speciální?

Tak zaprvé, máme premiéru již dlouho trénovaného představení s dramaťákem, kam jsem vložila spoustu jak divadelního, tak výtvarného úsilí. Divadelního tak, že jsem spolupracovala na jeho režii a také tak, že hraji jednu z hlavních rolí. Výtvarně jsem pak spoluvytvářela paravan a kulisy, navíc vyráběla jednu loutku, která vzhledem k hranému charakteru představení je na jevišti sice jen několik sekund (a to doslova), já si s ní však dala práci a a piplala s ní až do nejmenších detailů. Později určitě přibydou fotografie.

A zadruhé, Lea má dnes narozeniny. Nebo alespoň doufám, že je to dnes, v diáři to mám takto označeno. A já tu pro ni mám takový dáreček. Snad se bude líbit :)

Pokus č. 1, obyčejný papír a fixy, text: Všechno nej:
Všechno nej

Pokus č. 2, diář a fixy, text: Lea:
Lea
A toť vše.
Ambar.

Podle obalu

7. května 2010 v 21:31 | Ambar
nesuď knihu.
Co je pravdivé, to je známé, a tak psát zde toto přísloví mi příjde už lehce ohrané. Rozhodla jsem se ho ale tak trochu ztvárnit výtvarně, a to hlavně protože se mi v poslední době začalo vtírat do života. A kdyby se jej naučili používat i ostatní, myslím, že bych to měla o dost lehčí. A ne jen já. Vlastně všichni.
Černobílý klaun
A v knize s barevnou obálkou, na níž je veselým, poskakujícím písmem natišněto "Klaun", se ukrývá popis trápení a černobílosti tohoto světa a vůbec. Kdo by uvnitř čekal ilustrace plačícího šaška s potrhanými boty a uvadlou květinou na klobouku? Kdo by čekal příliv osamělosti a zrazení? A kdo nerozhodnost k volbě z cest, které ani jedna neexistují?
Nikdo.
Ambar.

Bré ráno

2. května 2010 v 19:45 | Ambar
A jsem tu. Zpět z něčeho úžasného. Zpět ze soustředění s dramaťákem. Zpět odněkud, kde chci stále být. A může za to čarovná Raspušina moc.

Zažila jsem něco fantastického, a to rovnou v hlavní roli. A cvičení nového (super kyber nejlepšího) představení. A pak noční procházky campem pro čaj, v doprovodu těch skvělých slečen, v patách krutá Raspuša. A kdože je Raspuša? Jarmila. Jeho sestra. Tedy byla jí. A já vím, že mi nerozumíte. A ani to není záměrem. Jen chci ze sebe vypumpovat ty emoce, ať i za čas se jim mohu smát. Jak Lucčino Terčina babička. Ach tak. Ach jo. Ach proč. A pak ještě něco. Anebo radši nic.

Víte co? Nechte se mě svíjet v křečích smíchu samotnou, a vy se pokochejte veledílem.

Bré ráno!

Je to každopádně jisto jistě dosti tmavé. Tedy rozuměj až moc tmavé. Chci tím totiž vyjádřit, že ono už je ráno, ale já mám ještě noc.
Tak bré. Či brou.
To záleží na tom, co máte vy.
Ambar.

(A také Raspuša. Muhehe.)