Duben 2010

Who knows?

29. dubna 2010 v 21:34 | Ambar
Diář

Pyšný šílenec

26. dubna 2010 v 20:45 | Pyšná Ambar
Jsem blázen. A vím to jistě. Mám jasné příznaky.

Zaprvé, omlouvám se věcem schozeným ze stolu.

Zadruhé (a na to jsem prosím pyšná) jsem si dnes udělala domácí úkoly doma. Chápejte! To u mě není normální. A taky právě proto to zařazuji mezi věci bláznivé.

Zatřetí. Dnes jsem mluvila s houskou (ano, myslím takové to kulaté pečivo se spoustou semínek nahoře). Domlouvala jsem jí, protože nešla rozkrojit. A nebylo to jen tak z principu, prostě na férovku, chápejte.

Začtvrté, zpívám si ve sprše. To sice možná dělá kopa lidí, ale vězte, ta kopa zpívá alespoň něco určitého, ale já si to jednoduše vymýšlým. Cha, kéž by! Ani to ne. Já jen tak stojím, poddávám se teplé vodě, a ústa si volně artikulují. Třeba jako včera, a nekonkrétní osoba vlezla do koupelny, a začala se nekonkrétně smát. Já než stihla zformulovat otázku proč to, došlo mi, že s veselou melodií pěji "A já tak miluju-miluju trááávu". Ale jistá osoba svým smíchem zcela jistě mířila jinam než mé bezhříšné myšlenky. Tehdy jsem totiž přemýšlela o nedělním odpoledni, jak mi jednadvaceti stupňové slunce pražilo do zad, a já se s kamarádkou proháněla na inlajnkách po nedávno dostavěném inlajn okruhu. A kolem byla krásná zelená tráva, na kterou jsme se pak svalily. Och, to byly časy.

Zapáte. Pořád píši chápejme, chápejte, pochopte, pochopme... Dělám z vás blbce. A přitom bezdůvodně, já jsem jím. Ale ne, já nejsem blázen, já jsem letadlo. (Ohrané, já vím).

Nesplnit splnitelné

22. dubna 2010 v 22:40 | Ambar
Nikdo nikdy neřekl, že se to má stát, ale vždycky to tak bylo, a pak mě zklamalo, když poprvé ne. Áno, sama jsem odporovala, a tvrdila, že nechci aby to tak bylo, ale chci, a vždycky jsem chtěla, a vždycky to tak i přes mé odporování bylo. A pak poprvé ne. A já byla zklamaná. A vy vůbec nevíte, o čem mluvím. Chápejte, i přes to, že blog úspěšně držím v utajení před lidmi z osobního života, existují věci, které se nesmí dozvedět ani ti internetoví přátelé. A toto je jedna z nich. Pčík. Pardon.

Ale nalaďme na veselejší téma. Mám tu pro vás recept. Takový krapet nevšední recept. Recept na štěstí. Anebo ani né tak na štěstí, jako na antistres, antitrému, a tak, rozumíme. Stačí si říci jednu větu, a to: Co nejhoršího se může stát? Používejte ji vždy ve chvílích, kdy víte, že vás čeká něco nového, strašného, a vy máte trému, strach, a nevíte co s tím. Ale co nejhoršího se může stát? Jdete domů, pětka v žákovské, a vy, předpokládejme, že jste slušnými potomky, víte, že to musíte vaší rodičce a vašemu ploditeli* říci. A máte trému, máte strach, naděláno v kalhotách. Řekněte si: Co nejhoršího se může stát? V nejhorším mi dají zaracha. Nu, to přeci ještě není tak hrozné. A když se z té pětky v žákovské kupříkladu vyklube pětka na vysvědčení, a vy máte trému, máte strach, naděláno v kalhotách, říkejte si: Co nejhoršího se může stát? V nejhorším případě neudělám reparát. Nu co, tak se stanu uklizečkou (anebo uklizečem, že). A to přeci není tak hrozné. A pak vás třeba vyhodí, a vy nemáte příjem peněz, a máte trému, máte strach... a tak dále. Co nejhoršího se může stát? Umřete hlady. No a? To není až tak hrozné :D

Ala Marilyn Monroe

19. dubna 2010 v 15:51 | Ambar
Upřímnost se někdy nevyplácí. Člověku může ublížit více než lež. Přesto jsem rozhodla dnes říci pravdu. Pravdu někomu, koho mám opravdu ráda a na kom mi záleží, ale v poslední době jsme se začaly podivně vzdalovat. Pravdu o její rozcapenosti, stranění se společnosti a poštvávání všech okolo proti sobě samé. A také o tom, co si myslím o její bílé kabelce, růžových balerínkách, tričku se srdíčky, a tak. Ona ale jen nafoukla tváře a odešla. Sice jsme od té doby jediné slovo neprohodily, už od pohledu ale poznám, že stále nesplasky. A asi nesplasknou ještě dlouho. Vím, že její vlastnosti jen těžko změním, ale opravdu je tak špatné jí alespoň říci svůj názor na ně? Navíc, můžou za to ony. To ony nás začaly rozštěpovat, a to ony to také dokončily (a teď jsou z nás volné radikály, že). Ale ne, nebudu to schazovat pořád jen na ně, toto je vskutku kolektivní vina. Já neměla nic říkat, ona neměla takto reagovat. A ty vlastnosti? Ty vůbec neměly existovat.

Zazvonil zvonec a smutného odstavečku je konec:) Svítí sluníčko, konečně. Áchich, proč musím neustále debatovat o počasí? Znamená to snad, že jsem stará?! Ne, nejsem, ale BUDU. Přesně za dva týdny a jeden den se budu moct řadit mezi čtrnáctileté. (Koukám, že vám začínám prozrazovat čím dál více o svém kouzelném já. A to jsem se chtěla držet v utajení). Co si budu přát za dárky, toť otázka. Ani nevím. Ne že by to někomu snad vadilo, nebo tak, rodičovská peněženka bude ušetřena a já zbavena problému, kam obdrženou věc dát, ale přesto, vím, že toho hrozně moc potřebuji, ale zatím se na nic nemůžu rozvzpomenout. Asi to tedy nebylo tak nepostradatelné, ovšem škoda nevyužít této příležitosti. Možná si jen nechám připsat čárku ve svém pomyslném počitadle věku.

Gozilla útočí

18. dubna 2010 v 13:34 | Ambar.
Jo, je to jen otázka zvyku. Ten design se mi vážně začíná líbit :)

A omluvte můj včerejší pesimistický článek, to víte, hormony se mnou mávají. V jednu chvíli ve mně všechno vyvolává smutek, v druhou se tomu musím smát. To ostatně ukazuje i tento obrázek. Nyní naštěstí nastala chvíle č.2 :D

Napadlo mě zveřejnit vám tu nějaké starší práce z informatiky. Upřímně, není to nic úžasného, povětšinou nejde o jejich krásu a tak, spíš jsme se na každé něco učili. Třeba pracovat s novým programem, využívat jeho funkce. Všechno samozřejmě naplno a přehnaně, takže je to často přeplácané, a některé detaily by bylo vhodné udělat jinak, to bychom ale nemohli využít nástroj, se kterým se právě učíme, chápeme. No nic, nebudu to tu moc okecávat, a zveřejním první výtvor. Další budu přidávat k novým článkům, ať to máte hezky postupně. Začínáme nejstarším:

Smíšené pocity

17. dubna 2010 v 21:44 | Až moc náročná Ambar
Cítím radost a zklamání najednou. Jakoby do sebe vlny pocitů v mé hlavě narážely a vytvářely tím rány, které mi jen a jen ubližují. Vlastně nevím, proč vám to píšu. Když jsem někdy nerozhodná, stačí zveřejnit jednu z variant, a už ji beru jako tu správnou. A teď si vlastně připouštím k srdci, že se mi to nelíbí, že cítím zklamání. A přitom nevím proč.Tuan
(Vietnamský spolužák Tuan, kresleno na objednávku do mého diáře, obyčejná propiska se stopou 0,5 mm)

Fleurs

12. dubna 2010 v 21:48 | Jarně naladěná Ambar
*překlad z Francouzštiny = květiny

Celé jaro se snažím nakreslit něco ryze jarního, a když po několika nezdařených pokusech konečně jeden prohlásím za hotový, začne zima. (Na Liberecku padá sníh, víte).
Fleurs
Jednoduchá a opravdu rychlá kresba, není určena jako umělecké dílo, pouze jako ilustrace diplomů maminkou pořádané soutěže (tam pak jsou květiny od sebe - každá na jednom okraji diplomu - a obě květem vzhůru).

Dnes nepřicházím s žádnou myšlenkou ani novým životním postřehem, tak jen přeji pěknou zítřejší školu (z neznámého důvodu se tam já těším), teplé počasí a pokudmožno co nejjarnější dny.
Ambar

Na dně truhly

10. dubna 2010 v 21:04 | Ambar
...čeká překvapení. Na dně zamčené truhly, s postrádajícím se klíčem a nerozbitným zámkem. Někteří stráví svou existenci hledáním klíče, jiné nátury rozbíjením zámku. A až svůj úděl splníme, a dosteneme se na truhelné dno, zemřeme. To co nás čeká po smrti je totiž to překvapení. A život je jen hledání řešení, jak se k tomuto okamžiku dostat.
Taky tu mám pro vás malou truhlici, ale otevřenou. Tak jako já. Pro všechny.
námořnická krabička
Dřevěná krabička (rozměry 12x8x6 cm), natřena zrnitým podkladovým nátěrem, takže je na omak hrubá. Proužky dodělány lazůrní akrylovou modří s efektními floky, aby vypadala nedokonale, staře. Hodně toho už totiž zažila, víte, mnohé námořní bitvy a přepadení piráty.


Paní Chládková

9. dubna 2010 v 21:12 | Ambar
Nenařkávejte mě že neplním sliby. Já je plním. Jen mi foťák spadl do záchoda, já tím dostala epileptický záchvat a spláchla ho (se vší vervou), kabel od foťáku mi překousal lední medvěd který šel náhodou kolem a ten bratrův si půjčit nemůžu protože se na něm obvěsil, a pod jeho stošedesátidevíti kily se trochu protáhnul, prodloužil, a teď se mi nevejde do pokojíčka i kdybych ho sebevíc smotala. Nojo. Ambar se nedá věřit. A ledním medvědům také ne. Nejdřív něco slibují a pak nic. Ale oni za to nemůžou. Takhle brzy po probuzení ze zimního spánku jsou krapet omámení, no. To je toho.
Paní Chládková
No a to je ona. Slibovaná paní Chládková. Manželka pana Chládka. Anebo podle velikosti spíš maminka. Ale podle culíčků zas dcera. No, neřešmě to.
Bílou předlohu jsem získala za 20 obalů od výrobků Kinder, a za pomoci akrylových barev, lihového fixu, hýbacích očiček, knoflíků, vlny a drátku vzniklo prosím toto. Je to Chládek druhé generace, což znamená, že je jak už jsem zmínila větší (16 cm), a s výbavičkou, ke které jsem se ještě nedopracovala. Je to kytička, cedule a mobil, které jdou vyndavat a zase zandavat do rukou. Nejdřív by se ale hodilo je pomalovat. A to jsme opět u té lenosti :)
P.S. Design?! Chachá, tak to si ještě počkáte. V hlavě je nápad sice už konkrétní a úplný, na papíře ale jedno velké nic. Snad někdy příště. A nebojte, na krabičku jsem nezapoměla. V neděli, ano? Díky za podporu (mé lenosti).
Slunečný víkend přeje Ambar

První odstavečkový

5. dubna 2010 v 21:00 | Ambar

Odstaveček o pravdě

O pravdě, o které jsem si až do teď říkala, že je to lež. Nebo alespoň pololež, a možná i nelež, jen zkrátka ne krutá svatá pravda.