28. března 2010 v 20:34 | Ambar
To to letí. Za chvíli si budu hlídat naskakující počty halířů v krámě s rohlíky. Za chvíli se budu oblékat do neforemných šedých sukní a laciných papučí. Za chvíli budu používat krém na vrásky. Krém, který mi stejně nepomůže. Proti stárnutí nepomůže nic. Ano, v mém věku je běžná radost z přibývajících let, pokaždé jsme o něco ženštější, moudřejší, pravomocnější. Ta hrůza přichází až někde s první rýhou v pokožce obličeje. Ale co si uvědomit, že i to teď krásné naskakování roků nás jen a jen přibližuje ke chvíli, kdy to krásné nebude?! Ách ano, mám babičkovské kecy, kterým se vždy všichni smějí a ťukají na čelo, ale berme to tak, že tyto babičky již něco zažily, vědí o čem mluví. A o čem já teď mluvím jako o přítomnosti, to za chvilku bude minulostí. Víte, teď píšu článek, za hodinu už to budu brát jako věc dávnou a ještě dávnější. Ano, to je podle zdravé logiky normální, aléé... teď jsem si uvědomila, jak je to nepraktické. Za nějakých dalších pár okamžiků budu brát jako dávnou minulost moje dětství. Pak moje mládí. Pak mojí zralost. A pak doby, kdy jsem se ještě nemusela pohybovat na vozíčku, a koukat, jak za mnou šedivé vlasy odpadávají na zem. No fuj. Nechci o tom mluvit.
Tak, to by byl úvod. Tedy měl to být úvod. Chtěla jsem jen prohodit větu o tom, že nám to letí, že zítra je škola a za chvilku Velikonoce, ale nějak mě to chytlo. Už nechci aby mě to chytalo. Zákaz myšlenek. Ale vidíte? Uběhla půlminuta a vy jste se dostali až sem, někde do poloviny článku. Takových půlminut ubyde o něco více, a... příjdu vás navštívit do domova důchodců. Tedy jestli mi budou ještě nohy sloužit. Anebo jestli budu ještě existovat. Ách, zase se rozepisuju o nyní již zakázaném tématu. Takže zpět. Zítra je škola. Po týdnu. Byla jsem teď totiž nemocná, na výuku nechodící. Jsem zvědavá, co mě čeká. Určitě se tam hodně změnilo. Ale hlavně... Před školou jdu na odběry. Jsem hrozná citlivka, možná, ale co vím určitě, že to bude bolet. Nebo vlastně nevím, na odběru jsem nebyla nikdy, nebo alespoň co mi hlava pamatuje. Ale určitě to bolí. Říkají to všichni. A ti co to neříkají to určitě jen tají, abych se nebála. Ááá, myslím že si zakážu další téma. Něco veselého, Ambar, chtělo by to něco veselého. Hmmm... Velikonoce? Jo. Vyrobila jsem přáníčko (na požádání rodičů), rozeslané veškerému příbuzenstvu. A tak vám to taky ukážu. Teda vlastně díky tomu jsem začala psát tenhle článek, že...

Až teď jsem si uvědomila jak moc písmenek E obsahuje fráze "Veselé Velikonoce". A až teď jsem si také uvědomila, že tu píši článek o ničem. Anebo vlastně o strárnutí, strachu z píchání jehel do žíl, a o Velikonocích. A o éčkách. Tekže vlastně o ničem.
Radši sbohem.
Ambar.
máš překrásný design..=))