Křeslo jsem si již dávno natočila směrem k oknu, také jsem ho přisunula o něco blíže, zasedla, a koukala. Několik dní, jen tak, vypadajíc jako blázen, vyhlížejíc MŮZU. Ale nepřiltétla. Alespoň ne ta literární. Kdybyste ji náhodou potkali, pošlete jí, prosím vás, mým směrem (PSČ 46312). A zatím? Jak zní jedno blogerské pravidlo, bez můzy nepiš. Ale já natruc psát budu. Totiž i v ty mé prosedělé dny, světe div se, šel život dál, a já obohacena novými zážitky a zkušenostmi, jsem téměř nucena je na vás vyplivnout. Flus! (No dobře, to jsem si mohla odpustit).
Ani jsem vám nestihla napsat, jak moc jsem tréémizována první směnou mé nové brigády, a už se stala. Ani jsem vám nestihla napsat, jak dopadla (mimochodem, úspěšně!), a už mám další nabídku. A to jsem opravdu nečekala. Ale je to krásný pocit, být žádaná, moci si vybírat, zkrátka být na vrcholu pomyslné pyramidy, a pode mnou všechna ta havěť říkající si lid :D A pak, když už jsem tady zmínila blogerská pravidla, rozhodla jsem se jedno mé vlastní dodržet. Zní: Pokus se, aby byly jen minimální ztráty mezi pohodlím tvým a pohodlím čtenářů. A to já právě dělám. Za posledních pár dnů jsem se stala jakousi součástí jisté komunity, preferující především umělecký text, grafiku (myšleno tím techniky malby i kresby) a fotografii. A takovéhoto čtenáře nejspíš moc nezajímají webové designy, ač mnou vyrobené. Navíc se to nedá zcela uplně nazvat autorským dílem, protože použité obrázky jsou povětšinou odněkad stažené. Nadruhou stranu, i pohodlí mé by tu mělo hrát nějakou roli, přecejenom, když už jsem na vršku té pyramidy :D A tak jsem se rozhodla udělat kompromis, a pro designy jsem vyčlenila spaciální článek, kde budou sice prvky klasicky přibývat, už se ale nebudou zobrazovat na hlavní stránce. A teď poslední bod, vysvětlení nadpisu: Pohodová. Možná se kolem mě věci pohobyjí rychleji než obvykle, nechávají se unášet rozdílnějšími proudy a přibylo i mnoho jezů, jsem si ale konečně jista, do jakého zapadám, co smím, co nesmím, kdo jsem, jaká jsem, a zkrátka stojím nohama na zemi. Se špatným jsem se smířila, dobré si užívám, a jednoduše ŽIJU! Navíc jsem si uvědomila jednu věc, a to že řečené se stává skutečností. A když jsem si v něčem nebyla jista, respektive byla, ale nechtěla si to přiznat, a pořád se nepouštěla naděje v pomyšlení, že se přeci jen ještě pohupuji na ostří nože, které sice bolí, ale rozhodně méně než pád, a... Zkrátka, když se někomu svěříte, lépe se s tím smíříte. Nesvěřovati se ale s pohupováním, rozmyslem, na jeden krátký, šílený okamžik, je třeba přemoci se a uvěřit jen v jednu ze dvou cest, vymáčknout ji mluvícím ústrojím, a pak v ní uvěříte jak ve skutečnou. A nebojte, naděje vám nezmizí, jen se změní v tu zmařenou. Ách. Jak kdybych skákala z obláčku na obláček, resp. z růžového obláčku na růžový obláček, a někdo vzal jehlu, a propíchnul je, a já padala, a padala, nejhorší je, že NIKDY nedopadla, jen si celý ten nekonečný let vyčítala, že jsem včas neuskočila, že... stačilo tak málo. Stačilo tak málo, a CO? V co jsem vlastně doufala? Co jsem brala jako šťastný konec? A musejí mít vubec všechny pohádky konec šťastný? Ne. A tohle je také pohádka, takže? Představte si, že se vám do srdce právě zakousnul had.
Vaše (pohodová?) Ambar


Lid tě zdraví ! :DD
Já nevím na co odpovídat první ! nechceš to hezky odstavcovat abych se v tom neztrácela? :DDD *lama leáá*
Tak od konce :
Od vysvětlování nadpisu jsem to nepochopila..Ale to bude chybička (chybisko) na mojí straně :))
Ty desingy se mi moc líbí,hlavně ten poslední pict je cuute :))
Já su na to uplná lama, taky to jde vidět :DD
Za posledních pár dnů? Jakou komunitu myslííš ?
Já se tu cítím velice pohodlně, jestli tě to zajímá :D