O jednom žádné rozpory nebýti - každý má svůj svět, odlišný od všech ostatních, každý má svůj domov, tak jiný jak jen to jde. O čem ale polemizovat již by šlo, je názor/pohled, když na jednu totožnou věc dva se dívají, a přesto každému zrak přináší něco zcela jiného. Někdo v to věří, někdo zase třeba ne, a důkazy?! Těžko. I s věškerým usilím nadarmo přesvědčujete někoho, že na co se dívá, vypadá pro vás úplně jinak. Za blázna a slepce by vás měl. A vy zas jeho. Pak je tu ale internet. Ano, internet.
Zezačátku již to vypadalo jako umělecká balada, pak ale vstoupil on, s rychlostí světla ve vakuu a je tu zas ona moderní doba. Internetová stránka nějak vypadá, a ať už se na ní koukáte odkudkoli, z jakéhokoli počítače, z jakého světa, domova, vždy je to ona - stejně jako teď na vás zamyšleně pokukává modrooká bloncka, ať už jste připojeni třeba z hnědě natřeného pokoje v Austrálii (ha, pozdravujte klokany!). Ale pak se tu vytasí (muhehe) Ambar s protinázorem, polemizující zbraní s úmyslen krveprolití. Mám rovnou obnažit?! Aah, díky za podporu :D Včera jsem byla jinde. Je jedno kde, zkrátka né doma, v mém obvyklém zázemí, a koukala jsem. Koukala jsem na svůj blog (ííSeQ). Zamyšleně. Zamyšleně jak ta bloncka, zamyšleně, jak na úžasný tábor, kde se mi ale začne stýskat a chci domů. Nebyl to můj blog. Bylo to něco jemu velice podobného, ale on ne, fakt!! A jsme zase u balady... lálálá. A barvy dělají hodně. Barvy? Nojo, myslim napřed, ani jsem je neuvedla. Takže barvy. To je něco... něco co každá obrazovka zobrazuje jinak. Doma mám design do žluta, tam byl dorůžova, jinde zase došeda. A to dělá hodně. Růžováci mě berou jako zamilovanou Julii, totálně mimo, svět jak obláček a blog jak optimistická vejlevárna. Šeďaři zas za emáka, co se za své emařství stydí, každopádně samý smutek, pláč, uzavřenost sama. A žluťáci?! Ti mě vidí takovou, jaká jsem, nebo spíš takovou, jakou chci, abyste mě viděli: otevřenou, pocity neskrývající, emoce přehánějící. Ale abych tu celý článek navyprávěla o designu... Komentáře. Další bod programu a zároveň ostří nože. Bloger A napíše komentář k blogerce B. Blogerka B chce na komentář A odpovědět, má dvě možnosti: odpoví na svůj blog, tím zajistí informovanost i ostatních čtenářů, ale také jistou možnost, že se bloger A pro odpověď nezastaví. Anebo blogerka odpoví na blog blogera A, který se jí zcela jistě dočte, ale čtenáři B budou hledat odpověď, čtěnáři B otázku. A naše dilema vyřešíme jak? Anketou :) Ha, "balada" se nám začíná nějak protahovat. Tak jdeme k poslednímu bodu: počítačový domov. Stejně jako má každý svůj reálný domov jiný, sobě přizpůsobený, i u počítačů to je tak nějak. Tentokrát nemyslim typ počítače či operačního systému, ale plochu. Ano, plochu. Plochu, která o majiteli jisté vypovídá. Ta tapeta, ikony, programy, složky... Na jednom již zapomenutém blogu jsem viděla soutěž, nebo spíš jakýsi festival fotek obsahu kabelek. Kdo chtěl, vyhrabal ze svého příručního zavazadla vše, co ho pravidelně obývalo, přihodil i zavazadlo samotné a cvaknul. Fotografii pak umístil na blog nebo kamkoli jinam a odkaz vložil k článku jako je tento. A mě napadlo takové répété, tentokrát se základní plochou monitoru. Tento "mini festival" je krapet promakanější v tom, že je vhodný i pro lenochy - žádné zapínání foťáku obtížné mačkaní tlačítka a připojování tim hrozně zamotaným kabelem k počítači - stačí jen zmáčknout PrintScreen a vložit :) (Pro neznalce: klávesa Prt Scr nacházející se nad Insertem, který se nachází nad Deletem). A pak vložit sem. Aby se neřeklo, žačnu:

Mějte se famfáárově,
Vaše (počítačová) Ambar


K bodu numero uno - já odpovídám jak kdy jak se mi chce :D
HMM...Já tě vidim starorůžově ! :D
Zajímavé, zajímavé ! Jdu napsat článek, donutila jsi mě !
Irfan jo ?
http://zidlo.blog.cz/1003/plocha
MUHAHAHAHAHA :DDD