Březen 2010

Výmačk

29. března 2010 v 16:44 | Ambar
Krev mi stuhla strachem v žilách. A to doslova. Původně to totiž měl být odběr. Odběr krve (uááá!). Ale žíly asi pochopily varovné signály mého mozku a utíkaly se schovat. Někam hluboko, do svalové tkáně, obmotat kolem kostí, a ještě hlouběji. A tak když mi sestřička jehlou prohledala obě paže, ruce, dlaně, a nic nenašla, a když už, krev z toho rozhodně netekla, rozřízla mi špičku prsu, zmáčkla ho, a.. fuj. Nebudu vám tady popisovat odběr mé drahocené krve. Anebo vlatně výmačk krve. Drahocené. Jen to zkrátka bylo první co mě napadlo, ždyž jsem se rozhodla napsat článek, a jak by taky ne, když jakmile jsem zmáčkla postiženým prstem tlačítko na klávesnici, všechno to zase začalo. No nic. Jdeme dál.

Sbohem svobodo!

28. března 2010 v 20:34 | Ambar
To to letí. Za chvíli si budu hlídat naskakující počty halířů v krámě s rohlíky. Za chvíli se budu oblékat do neforemných šedých sukní a laciných papučí. Za chvíli budu používat krém na vrásky. Krém, který mi stejně nepomůže. Proti stárnutí nepomůže nic. Ano, v mém věku je běžná radost z přibývajících let, pokaždé jsme o něco ženštější, moudřejší, pravomocnější. Ta hrůza přichází až někde s první rýhou v pokožce obličeje. Ale co si uvědomit, že i to teď krásné naskakování roků nás jen a jen přibližuje ke chvíli, kdy to krásné nebude?! Ách ano, mám babičkovské kecy, kterým se vždy všichni smějí a ťukají na čelo, ale berme to tak, že tyto babičky již něco zažily, vědí o čem mluví. A o čem já teď mluvím jako o přítomnosti, to za chvilku bude minulostí. Víte, teď píšu článek, za hodinu už to budu brát jako věc dávnou a ještě dávnější. Ano, to je podle zdravé logiky normální, aléé... teď jsem si uvědomila, jak je to nepraktické. Za nějakých dalších pár okamžiků budu brát jako dávnou minulost moje dětství. Pak moje mládí. Pak mojí zralost. A pak doby, kdy jsem se ještě nemusela pohybovat na vozíčku, a koukat, jak za mnou šedivé vlasy odpadávají na zem. No fuj. Nechci o tom mluvit.

Opravář praček

25. března 2010 v 16:33 | Ambar
Další výrobek z keramiky, tentokrát už doopravdy užitný. Měla to být jakási želví mistička na všechno možné, pro maminku k svátku, ale nějakou shodou náhod se z toho vyklubal svícínek, a maminka svíčky opravdu ráda. Želvička je vyrobena z točířské hlíny typu SB, natřena modrým kysličníkem, který na nějakých místech bohužel nehezky zšednul (při výpalu), a tak to trochu připomíná opoužívaný popelník :D
želva
Dneska jsem opět strávila celý den doma, nic neděláním (jsem nemocná). Akorát dopoledne přišel opravář praček, protože se nám netočil buben. A to jste měli vidět našeho Keňourka! (kocour.) Je to hrozný zvědavec, a tak stíhal být na pračce, pod pračkou, za pračkou, před pračkou téměř v tu samou chvíli. A u toho ještě mizely šroubky a nějaké drobné nářadí. Teď je tady všude nacházím... lump! A áách, málem bych zapoměla, zapoměla co? Co už vám tady chci nejméně dva týdny říct, a vždycky na to zapomenu. Zrodil se mi nápad. Nápad na design. Předem upozorňuji, že není hezčí než tenhle, ani originálnější, atraktivnější. Prostě nic. Jen je praktičtější. Ano, nápad by tu byl, ale realizace, ta už je horší. Sice si tu sedím celý týden za zadnici, ale komu by se chtělo vstávat (ba ani vstávat nemusím, stačilo by zvednout tužku), že?! Zkrátka vás jen chci upozornit, abyste se nelekli, až jednou (za hodně dlouho)...

Nature ceramic dish

24. března 2010 v 18:48 | Ambar
Dobrý večer, přátelé. Přináším další výrobek z keramiky.Přírodní keramická miska
Cíl výroby byla nějaká užitná keramika, miska, z které bych mohla třeba snídat, ale fantazie nade mnou vyhrála a i když to přece jen miska je, díky "trhlině" si do ní müsli s mlékem doopravdy radši nenasypu. Vyrobena je z jemné (pískové) šamotky, vzor vytvořen vytlačením krajky, nabarveno červeným kysličníkem, propleteno přírodním lýkem.
A ještě hlásím zprávu o mém stavu: ležím doma s antibiotiky (mam angínu), do školy půjdu asi až v pondělí. Co je ale dobrou zprávou, budu ilustrovat jednu knížečku, učebnici, či jak to nazvat, bude to kraťonká publikace především pro prvňáčky, kde na každé stránce bude jedno písmenko, písnička touto hláskou začínající, ilustrace s motivem z písničky, a pak nějaké drobné úkoly k vyplnění. A protože moje maminka má s touto publikací cosi společného, budou všechny kresby ode mě. Až je ukutím, určitě je zveřejním i tady :) Užijte si čtvrtek (ha, třído, hezky si vstávejte na nultou, já budu celý den jenom a jenom spááát), mějte se pěkně, zdravě, né jak já,
♥ Ambar

Keňour

22. března 2010 v 21:27 | Ambar
Zrovna jsem ho drbala za uchem, a tu mě napadlo, že jsem vám ho ještě nepředstavila. Koho? Moje milované modré pako, vemeno, křížence mezi netopýrem a roupou.
Kenny
Je to šlechtic jak se patří, modré krve, vybíravého jazýčku, pravým jménem Kaiser (král), původem Rus. Aneb kocourek rasy ruské modré. Kaizer bylo zkráceno na Kanny, zkomoleno na Kenny, častěji je ale (zdvořile) oslovován Kaňour, Keňour, Kenďour, Kňour, a tak dále, jak je libo. Klasický povaleč a žrout (pardon, gurmán), postavu má ale k nevíře atletickou, hubenou jak lunt.

Sugar [šugr] cukr

21. března 2010 v 22:08 | Ambar
Sbohem, drazí přátelé! Čeká mě jisto-jistá smrt. Umírám bolestí v krku a angínou bez antibiotik (ty dnešní pohotovosti si markují 90 kaček a ještě něco málo za recept!). To mi ale nezabránilo strávit dnešní odpoledne v divadle, na muzikále Sugar. A jaké to bylo? Vskutku skvostné :D Představení se silně inspirovalo filmem "Někdo to rád horké", který jsem neviděla, a o kterém je vyprávěno, že je o něco povedenější než mnou dnes shlédnutý muzikál, čemuž je ale velmi obtížné uvěřit, když představa něčeho hezčího je zkrátka nereálná. Děj byl o dvou muzikantech, kteří byli díky opravdovému nedostatku peněz a pronásledování nebezpečným gangem (kvůli jednomu náhodnému svědectví) donuceni převléknout se za dámy, blondýnky (tzv. ladies) a účinkovat v jedné ryze dívčí kapele cestující po nejatraktivnějších místech celého světa. Zde se až po uši zamilovali do hlavní pěvkyně Sugar, jejich nyní ale rádoby něžné pohlaví jim bránilo v sebemenším románku. Na druhou stranu se do jedné z ladies v jednom hotelu na Floridě zamiloval starší milionář, což jí samozřejmě na jednu stranu (tu finanční) hrozně lichotilo, na druhou stranu byla lady ve skutečnosti muž, takže opět zábrana jakémukoli románku. Se situací, ze které nemožno se vykroutit, si režisér nakonec vtipně poradil, děj zde ale není to hlavní. Co mě více zaujalo bylo zpracování muzikálu. V hlavní roli bylo trio Jan Kříž plus sourozenci Adéla a Dalibor Gondíkovic, většinu ostatních rolí obsadili baletky a baleťáci. Snad největším překvapením pro mě byl již zmíněný Kříž, a dokonce ani partner Gondík mě nezklamal, to oni totiž zastávali role blonďatých ladies, které si jak se patří užívali. Docházelo i k občasným improvizacím a přeřekům, ze kterých se sami odbourávali. "Cink!" a "další prosím" (kdo neviděl, nepochopí). K tomu všemu překrásné moderní tanečky a jazzová hudba živého orchestru. Nadarmo popisovati... A co mi dále den přinesl? Dostala jsem se se svým výtvorem do jakéhosi vítězného TOP 10 v soutěži u Robotique, kde máte možnost hlasovat pro opravdové vítěze. Já si samozřejmě nepřeji, abyste hlasovali pro mě a hotovo, hlasujte zkrátka pro nejlepšího, a nebo třeba taky vůbec pro nikoho, to je jen vaše a vaše věc. Já sama se přiznávám, že jsem si našla jinčího favorita než Ambar, ale samozřejmě, jak je v případě možné vyhry člověk sobecký, hlasovala jsem pro sebe :)
Mějte se přesladce, drazí všici,
Vaše nemocná Ambar

Madam Water

20. března 2010 v 14:59 | Ambar
madam Voda
Je to jenom taková rychlovka, ale přišlo mi škoda ji sem nedát.

Stereotypní

19. března 2010 v 17:46 | Ambar
Stojí přede mnou těžká otázka, a toť "zkonkrétnit či nezkonkrétnit"? Moje texty, úvahy, eposy, či jak to nazývati, nikdo zřejmě nechápe, a vzhledem k jejich nekonkrétnosti a nadměrnému užívání neohlášených přirovnání se tomu ani nedivím. Na druhou stranu, od klasického deníku nemůžete očekávat ani drobet umění či jakoukoli hlubokou myšlenku. A tak sedím, přemýšlým, a stává se ze mě Šípková Růženka, nejen usínající, ale také čekající na prince na bílém koni, který nikdy nepřijede. A kdyby náhodou ano, svým nevhodným, náladovým, poučujícím, otráveným, a kdoví jakým jiným chováním ho asi stejně nepřesvědčím. A tak jen sedím, přemýšlím, a čekám na kouzelnou vílu, co mě promění v jiného, méně chybujícího člověka. Anebo alespoň v člověka, co se ze svých chyb učí. Kouzelnice nějak nepřilétává. A tak jen sedím, přemýšlím, a... nepřemýšlím. Bezhlavě kritizuji, plácám plácaniny, zklamávám okolí, sobě namlouvajíce dokonalost. Čas teď najednou ubíhá, teď, když se nic neděje, a když něco, já o tom nevím, výmluvou je oči zamlžující šok po sundání růžových brýlí. Alespoň ty pátky mě léčí, ten dětský dvojzubý úsměv mi připomíná, že jednou se budu mít skvěle, jednou mě někdo opravdu bude mít rád, někdo, kdo bude respektovat mou sebestřednost a panovačnost (nemůžu za to, svádějte to na znamení Býka). Dětský dvojzubý úsměv roční holčičky, pokukující na osumadvacetizubý úsměv čtyřletého chlapečka, kreslícího podle mých pokynů. Aneb zábavný přivýdělek, z kterého jsem právě přišla. Ale ve škole je to horší, učení jde do pytle, anebo i někam hlouběji, a svou teď již nezakrývanou povahou proti sobě poštvávám zdi i podlahy. Stropy ne, protože ty jsou moc vysoko, a já teď nekoukám vzhůru, jen přímo před sebe, na mou stereotypní budoucnost.
Vaše (stereotypní) Ambar

Najdi 10 rozdílů

19. března 2010 v 16:17 | Ambar
Liberecké lázně
Nadpis neberte doslova, jen chci, abyste hledali rozdíl nejen v barvách, které byly pouze doladěním dlouhé práce, ale i v některých detailech, kterých odstraňování bylo důvodem tohoto všeho. Chybí zastávka, dráty, značka parkoviště...

Obraz života

18. března 2010 v 19:53 | Ambar
Bystré oko mám, a možná i trochu trpělivosti, avšak když se koukám na obraz života, nevím, kde štětcem máznout znovu. Dílo zdá se býti hotové, avšak tak nedokonalé, a akryl gumou nevygumuji. Ano, každý dělá chyby, ale já se z nich nepoučím, a tak jen padají slzy, slané slzy, a dělají fleky na obrazu, některé ho i rozežírejí a tvoří díry. Já ale postrádám jehlu a nit, a i když by to tak nemělo být, díry jen zapatlávám kupou barvy, což nezabírá, jen trousí za sebou špínu. A ONA tu najednou není, žádný rádce, a ON jak by smet, žádná motivace, a tak nejradši bych ostrým nožem dílo pohřbila, dříve, než zaleknu se zasypat ho hlínou, ale doufám, doufám, je ve mně jakási naděje, ponoukající k počkání, počkání na něco pěkného, co ještě příjde, ale já se nemůžu zbavit pocitu, že není nic tak pěkného, aby se nestala má náročná naděje zmařenou, není, natož, i kdyby, že mě něco takového čeká. Je mi nad slunce jasné, že mi zde NIKDO nerozumí, že jen plácám něco o životě, barvách (i když věřte, má existence momentálně moc pestrá není), možná se jen potřebuji vypsat, možná na vás přenést atmosféru neporozumění okolí. Nikdo mě nechápe, nikdo nic neví, jen já den co den sedím na mým obrazem, a snažím se najít, jakou křivku zlapšit... Až na to příjdu, dám vám vědět. Pak totiž (zcela jistě) bude můj život dokonalý. Kéž by.

Moody. Why? Because adolescent age.

17. března 2010 v 15:58 | Ambar
*Náladová. Proč? Protože puberta.
nálady

Páááv

14. března 2010 v 21:34 | Ambar
*Kýč sám, ale tak proč ne?!
*Zapíchnutej v zmrzlinovém poháru, zkládací

Legoland 08

14. března 2010 v 20:21 | Ambar
Přemýšlím, do jaké rubriky článek zařadit. Naleznete zde fotky, ale spíše dokumentární, než umělecké. Jsou z května 2008, v německém Legolandu. Budovy pod perexem byste si možná mohli splést se skutečnými, ale jsou opravdu z lega. Více než tyto mini stavby jsem si ale samozřejmě užila horské dráhy apod., nenašla jsem ale žádné dobré fotky. Jezdilo to tak rychle, že jsou všechny mázlé :)

Inkscape

13. března 2010 v 21:23 | Ambar
Možná jsem mohla napsat nějaký trefnější název, nechci vám ale prozrazovat totožnost kresleného muže - zajímá mě, jestli je k poznání. Takže tipujte v komentářích:)
Vytvořen ve vektorovém programu Inkscape jako úkol na informatiku.

Dřevěná

8. března 2010 v 20:49 | Ambar
Tuším z lipového dřeva, asi před dvěma lety. Za tu dobu jsem již několikrát váhala vzít do jedné ruky ji, do druhé ruky akrylové barvy, a vzbudit v ní její nové já. Vždy se na mě ale smutně zadívala těma jejíma slepýma očima, a donutila mě nechat jí takhle.
Ač bych převelice ráda vydávala toto dílo jen za své, nemůžu nezmínit pana učitele Ivana Antoše, který mi s ní velice pomohl. A pak také omluvte, že není moc fotogenická, ve skutečnosti se tváří daleko lépe, a především má dva culíčky, ten jeden si ale nejspíš před focením tajně rozpustila :)

Kerami hafan

7. března 2010 v 12:46 | Ambar
Vytvořen v listopadu 09 jako vánoční dárek pro tatínka. Boudička byla původně menší se skleněnou vitráží, při výpalu ale chytla prazvláštní odstíny a tak jsem byla nucena vyrobit novou. A zde nějaké info pro zasvěcené keramiky: Pejsek z točířské hlíny typu SB, bouda z jemné pískové, natřeno kysličkníkem typu patina a červenou glazurou :D

Kaligram / ideogram

6. března 2010 v 12:43 | Ambar
Kaligram, též ideogram je text, jehož písmena a slova jsou uspořádána typograficky do určitého obrazce. Navazuje na tradici básní Carmen figuratum, která se pěstovala od antiky, znázorňující různou délkou veršů rozmanité předměty (zdroj wikipedie).
Svůj první a zároveň zatím i poslední ideogram jsem kreslila na jaře roku 2009. Dopadl docela úspěšně a nyní zdobí tablo pana učitele Horáčka v Liberecké ZUŠ.
Kaligram je dílo, které si zaslouží přečtení, čili pohled zblízka. Ten mu můžete dopřát zde.

Plech

5. března 2010 v 18:19

Při pohledu na ně se úplně rozplývám. Objevila jsem úžasný obchůdek, kde prodávají mimo jiné překrásné plechové krabičky. Stovky tvarů a velikostí, stovky motivů, stovky důvodů proč utratit své veškeré kapesné. Po dlouhém vybírání jsem zvolila "COFFEE HOUSE", který můžete vidět nahoře, a kam si uschovávám fotky a jiné vzpomínkové záležitosti. Potom mám ještě dvě mini vintage plechovčičky na naušnice, které zde vidět nemůžete, a nakonec dvě námořnické jako stojánky na pastelky a podobné. Ty jsou pod perexem.

Pohodová

4. března 2010 v 22:34
Křeslo jsem si již dávno natočila směrem k oknu, také jsem ho přisunula o něco blíže, zasedla, a koukala. Několik dní, jen tak, vypadajíc jako blázen, vyhlížejíc MŮZU. Ale nepřiltétla. Alespoň ne ta literární. Kdybyste ji náhodou potkali, pošlete jí, prosím vás, mým směrem (PSČ 46312). A zatím? Jak zní jedno blogerské pravidlo, bez můzy nepiš. Ale já natruc psát budu. Totiž i v ty mé prosedělé dny, světe div se, šel život dál, a já obohacena novými zážitky a zkušenostmi, jsem téměř nucena je na vás vyplivnout. Flus! (No dobře, to jsem si mohla odpustit).

Krajina po umělecku

3. března 2010 v 21:25 | Ambar
Nadpis není úplně přesný, mělo by to být spíš něco jako "Krajina po rádoby umělecku" :) Výsledky žádné převeliké, ovšem práce zábavná. Až MOC zábavná, a pak to končí jak dort pejska a kočičky...

Babiččino údolí

3. března 2010 v 15:51
Aneb když je někdo líný, a zároveň chce něco dělat. A tak jsem místo focení jen proštrachala složku fotografií, a nadšeně se pustila do úpravy. Moje oblíbené :)
Ách, vzpomínky se vracejí, leč velice matně. Bylo to už dávno - hádám léto 2008, možná i dřív. Ale co nikdy nezapomenu bylo to krásné počasí, které jsem si i přes bolest hlavy či krku či co to bylo velmi užívala. Bylo příjemně, větřík lehce pofukoval a svítilo slunce. Teplotně jsem ho sice téměř nepocítila, osvětlení překrásné krajiny si ale nešlo nevšimnout...

Počítačová

1. března 2010 v 19:17
O jednom žádné rozpory nebýti - každý má svůj svět, odlišný od všech ostatních, každý má svůj domov, tak jiný jak jen to jde. O čem ale polemizovat již by šlo, je názor/pohled, když na jednu totožnou věc dva se dívají, a přesto každému zrak přináší něco zcela jiného. Někdo v to věří, někdo zase třeba ne, a důkazy?! Těžko. I s věškerým usilím nadarmo přesvědčujete někoho, že na co se dívá, vypadá pro vás úplně jinak. Za blázna a slepce by vás měl. A vy zas jeho. Pak je tu ale internet. Ano, internet.