Nesnášim křen. Už na pohled z něj srší nedobré zdraví a navíc ta jeho hrozně hořká chuť. Ale co nesnášim víc než jedení křenu? Být křenem. Myslím v těch věcech ohledně lásky. Jít s kámoškou, po boku s jejím klukem, samé cucy cuc, nic vábného. A kam naše společná trasa směřovala? Do divadla. Tam se naše cesty naštěstí rozpojily. Teda spíš ty jejich, já s kámoškou jsme šly na představení. Na představení, které sloužilo jako úplné antonimum (protiklad) dnešnímu dni. Mimochodem, to představení bylo smutný :)
Vaše (hrozně hořká) Ambar

