Když sem byla menší, vžycky když jsem cítila, že se další den stane něco duležitého nebo nečekaného, vymýšlela jsem veškeré možnosti jak by to mohlo dopadnout, a to i včetně těch téměř nereálných. Chtěla jsem být totiž připravená na jakoukoli variantu zážitku. A pak, i když to skončilo třeba špatně, pokud tento konec byl někde ve výčtu mých napadnutých možností, byla jsem nadšená, že jsem to uhodla, a to že je to konec špatný mě ani nijak nevzrušovalo.
Jak sem vám tu už psala, s kámoškama v reálném životě to nemám zrovna jednoduchý. Včera večer jsem cítila v kostech, že se ohledně toho dneska stane něco duležitého, nejspíš positivního. Přemýšlela jsem, co asi tak. Pak přišel výčet možností: Gabriella, anebo Alžběth, to je jedno, a ta druhá bude s nejskvělejší holkou na světě, s Veronicou. To, co se ale ve skuečnosti stalo, se v mém výčtu (napůl bohužel, napůl naštěstí) vůbec nevyskytovalo. Byla to totiž Verča, víte? A nějaká absence ve výčtu mě nijak nerozrušovala, jak se říká: konec dobrý, všechno dobré, že?
Vaše (konečně šťastná) Ambar


