Jsem přijata na Hollarku. http://www.hollarka.cz/

Na jednu stranu jsem hrozně, hrozně šťasná. Je to škola mých snů, podle všeho snad nejlepší umělecká v Česku. A já patřím mezi těch vybraných 25, kterým bylo dovoleno studovat grafický design. Můžu nechat toho nudnýho a otravnýho gymplu, můžu se vykašlat na fracouzštinu a chemii a konečně začít dělat to, co mě doopravdy baví.

Jenže? Komplet mi to změní život. Nejen školu, ale i místo mého bysliště, styl života.. a to všechno. Přestěhuju se na intr do Prahy mezi uplně cizí lidi. Zrovna když jsem tady u nás, v Liberci, poznala spoustu nových lidí, se kterými mi je hrozně fajn a se kterými ráda trávím čas. Jsem zvyklá, že pokaždý, když projdu po městě, někoho potkám a dáme se do řeči. Tady půjdu po Praze a všechny obličeje kolem mě budou cizí.

Je mi líto nechat něco, co jsem 15 let svého života budovala, za sebou, a začít žít novým životem. Ono "nový začátek" zní fajn, pokud vás ten starý život štve. Ale když jste šťastní, proč začínat znovu?

Přes to všechno jsem si řekla, že tam prostě půjdu. Gympl pro mě není a velmi ráda vezmu do ruky štětec místo kalkulačky..

Můj blog je, jak bych to jen řekla... v kómatu. Mrtvý není, ale známek života taky moc nevykazuje.

Nebýt toho, že teď celé dny sedím doma s hromadou papírových kapesníků, šátkem kolem krku a paralenem, asi by ani tenhle článek nevyšel.

Co se týče kreslení, snažím se místo primitivních předškoláckých postaviček pracovat na studiích tužkou. Pár měsíců tu byla i snaha připravit se na talentovky na Hollarku (umělecká střední v Praze), přestože již jsem nějakou dobu na gymplu, ale asi je můj strach ze změn silnější než touha být výtvarníkem. Nejde jen o změnu školy. O změnu města, kamarádů, domova.

Já totiž konečně začínám být šťastná. Tady. V Liberci.

Ty tužkokresby jsou tak šíleně rozpixelovaný, až to hezký není. Ve skutečnosti vypadají líp. Vážně. Věřte.

A ani se mi to nevejde celý do scanneru. Ne, nebudu se vymlouvat.

Hofk.
Mějte se fajn.

Vaše Ambar

Vznášet se v nekonečném prostoru. Moci se pohybovat 3D. Prozkoumávat historické vraky nesoucí kouzlo minulosti. Poznat úplně nový svět. Kochat se neuvěřitelně krásnou florou i faunou. Respektovat moře jakožto svého pána.

O tom je potápění.

Nepotřebuju pláž ani vychlazené mochito. Nepotřebuju obchody a bulváry plné turistů. Docela bohatě postačí stará loďka s nefungující ledničkou a koupelnou o rozměru jeden krát jeden metr. Hlavně, že tam mají potápěčské lahve a kompresor na vzduch. To stačí. Bohatě :)

Mimochodem, všechny ty blondýny na fotkách jsou já ;)

Takže jestli ještě stále nevíte, co se svým životem, udělejte si potápěčský kurz, našetřete peníze a jeďte do Egypta, nebo třeba na Maledivy či Palau. Není to levné, ale stojí to za to :))

Přeji pěkných pár posledních dní prázdnin.

Užívejte.

Vaše Ambar

Dlouho předlouho. Tak jsem si řekla, že bude, aby se neřeklo, že nebylo.

Vlastně mi blog chybí, jen už nemám takovou potřebu se do něj aktivně zapojovat. Nemyslete si, cizí blogy čtu téměř denně, sleduji dění na Srdci blogu, dokonce jsem si přečetla svůj internetový deníček až od úplných počátků, a to vzhledem k tomu, že zprvu jsem přispívala opravdu často, nebyla záležitost na půl hodiny. Ale něco jsem si z toho odnesla. Chvílemi mi bylo do pláče, chvílemi do smíchu nad mou vlastní minulostí. Ať už to bylo mým dětinským myšlením, anebo narovinu pitomostí, s kterou jsem tehdy konala to, co jsem konala. A nejsmutnější (či nejvtipnější) je, že se nejedná o události zas až tak staré, obvykle něco málo přes rok. Jeden jediný rok.

Jo, je mi jasný, že si to Kájo, Pepo, Verčo, Maru, Gábi a možná i někdo další čtete. A co jako.

Můj život zatím plyne tak nějak rovnoměrně, bez větších zvratů (a zvratek). Občas si zabrečím, občas zasměju, občas opiju, občas (ale to spíš zřídka) zajdu na brigádu a občas třeba do divadla, na nákupy, do čajovny či někam jinam. Opomenout nemůžu ani mekáč, kde trávím čím dál více času (hmpfff..).

Čas ubíhá, špeky rostou, peněženka chudne a mozek jakbysmet. Ale nemůžu říkat, že bych snad byla nešťastná. Nejsem, a kdybych náhodou byla, můžu si za to sama. Až na rozvádějící rodiče mě žádná druhá osoba neomezuje, nezraňuje, či tak něco, anebo alespoň ne vědomě, to spíš já jí. Promiň Bety.

A tady jedna rok stará práce z informatiky. Předem říkám, že jako nic moc, šlo jen o to, naučit se používat nástroj lasa v photoshopu. Aby to ale nebylo tak obyčejné, snažila jsem se v tom najít nějakou myšlenku, nebo alespoň myšlenčičku, jednu malou, ubohou. Everyone is different inside - každý je uvnitř jiný (na korektnost mé angličtiny radši nekoukejte). Snad to ta fotomontáž dobře zachytila ;)

Vaše Ambar.
Držte pěsti, ať se ukážu ještě někdy znovu ;)

(Jo, mrkající smajlík jsem si teďka oblíbila)

A toho jste si určitě všimli. Aspoň toho prvního tedy. Pár týdnů bez mých obrázků a písmenek. Asi proto, že jsem se vydala vstříc novým dobrodružstvím. Vstříc odvrácené straně života. Takové té plné kluků, alkoholu, cigaret a zkažených kamarádů. Takové té plné poflakování a nocí mimo domov. Takové té špatné. Takové té mé.

A nejhorší je, že s tím nechci skončit. Prozření se nedostavilo. Možná kvůli němu. Kvůli tomu kudrnatýmu.

A jestli jsem alespoň šťastná? Ač se mi na tváři rozjíždí široký úsměv, z očí tečou slzy. Nevím, co cítím. Ne že bych snad necítila nic. Ba právě naopak, mám v sobě takový chaos, jako nikdy. Jsem náročná a nenáročná zároveň. Hledám všude dokonalost, a přitom mi k radosti stačí jen žmoulat v dlaních jeho mikinu. Samozřejmě, že bych byla radši, kdyby jeho ruce žmoulaly tu mou. A mohlo to nastat. Mohlo, kdybych v hlavě neměla při jeho přítomnosti absolutní temno. Zatmění, při kterém ze sebe nevydám ani hlásku. Při kterém všechny mé přednosti, mám-li nějaké, mohou jít stranou, protože já je dokonale skryji. Chtěl mě zahřát, ale já prohlásila, že mi není zima, přestože jsem se klepala jak osyka. Bylo mi totiž teplo na duši. Stačil jeho úsměv a oslovení zdrobnělinou mého jména. Stačilo se napít z flašky, ze které předtím pil on a zapoměl otřít své sliny. Stačilo vědět, že existuje.

A to mi stačí pořád.

Vyložte si to jak chcete.